Dogtrekk "toulky okolo Kletě"

Spolu s Terezkou jsme v letošním roce začali vyhledávat a navštěvovat kynologické akce odborně označované jako dogtrekking (zatím jen krátké neoficiální trasy) popřípadě extrémní vytrvalostní kynologický sport. Pravidla tohoto sportu jsou známa většině lidí pohybujících se v kynologických vodách. Abych nezdržoval přejdu přímo k věci.

Dne 2.9.2011 okolo páté hodiny odpolední jsme se vydali směrem na Kleť. Co by to bylo za akci a víkendový výlet, kdybych se cestou nestavil v KFC pro svého oblíbeného Twistera! Cesta ubíhala rychle a poměrně hladce. Terezka jako zkušený navigátor bez problémů navigovala bez mapy pouze za pomoci popisu cesty od pořadatelů. Pomalu jsme se blížili ke Kleti a můj prvotní úsměv pomaličku povadal s každým dalším krpálem, do kterého se naše Mazdička sotva vyškrábala. Konečně cíl, pohodlně jsme zaparkovali a šli se pozdravit s ostatními závodníky a pořadateli přímo pod malebnou hájovnou kdesi u Kletě. Po prvních pozdravech a úsměvech přiběhla pořadatelka s klíčkem od naší do předu rezervované chatičky. S vážným výrazem a slovy „Předem varuji, že je to hrozný“ nám klíč předala. Můj zbytkový úsměv se vytratil ve chvíli, kdy jsme chatku otevřeli. Při vybalování spacáku a podobných nepotřebných hloupostí mě přepadali smíšené pocity. Postel připomínala lůžka často vídaná ve filmech pro pamětníky. Skříňka na oblečení , mohu-li to tak nazvat, pamatovala minimálně půl století a nejedny povodně! Rychle jsme sházeli zbytky výstroje a mazali jsme vyvenčit hafany.

Pro venčení hafanů byl vyhrazen speciální prostor a to „tam dole za chatkou“. Už při venčení mě opravdu vyděsili místní kamenité cestičky, které dávali zabrat jak hafanům, tak i nám.

Po venčení jsme se odebrali směrem k té krásné hájovně lokalizovat něco k jídlu a k pití. Uvítala nás příjemná paní s nabídkou guláše a lahvového Budvaru. Prozatím jsme si dali jen ten Budvárek, protože Terezka zapomněla, jestli nám platila polopenzi nebo ne. Po vyjasnění plátců polopenze jsme dostali svůj guláš, který byl mimochodem opravdu špičkový. Já nasycen Twisterem z KFC jsem se v guláši pouze přehraboval a přežvykoval jsem chléb. Terka mlaskajíc něco o libovém masíčku guláš „s pěti“ spořádala opravdu rychle. Po večeři jsme se vrhli ven na terasu, kde od 21:00 probíhal meeting s cílem seznámit účastníky s tratí a pravidly akce! Seznámeni s tratí a pravidly proběhlo rychle a na mapě vypadala trať opravdu neškodně. Ovšem, když jsem si začal všímat drobných vrstevnic natlačených na sebe v těsném sevření. Udělalo se mi trošku nevolno.

Dovolím si slovy popsat výškový profil: Nahoru, dolu, nahoru po čtyřech, rovinka, dolu po čtyřech, dolu, rovinka, nahoru atd… Po krátkém posezení jsme se s Terezkou odebrali do chatky hrůzy odpočinout si na nadcházející sebetrýznění.

Startovat se začínalo od půl osmé ráno. Jako vždy, bylo naším cílem startovat co nejdříve, abychom měli pocit, že jsme první:-). To se nám v naší kategorii „procházkářů“ na trati dlouhé 16 km podařilo. Hned na úvod tratě jsme se měli držet na žluté turistické stezce. Samozřejmě jsme se hned ztratili. Po vzájemném obviňování a hledáním viníka této nemilé chyby jsme se z ničeho nic ocitli na správné cestě, tedy na žluté. První pocity z kopců, do kterých jsme šlapali byli strašné. Kopečky byli prudké a hlavně dlouhé! Již po prvních pár kilometrech jsem cítil bolesti na více místech těla! Terezka mi začala hlásit nepříjemné tlačení na patách a prstech u nohou.

Psi šlapali bez sebemenších známek únavy. I náš malý/velký Messiash šlapal jako zkušený tahoun a nenechal se vyvést z míry žádným pachem ani stoupou z okolní přírody! Po první polovině tratě jsme se octli na rozhledně. Zde dostali psi vodu a já mazal koupit pamětní mince. Po krátké přestávce přišel sestup s velkým „S“. Nevinná, červeně značená trasa směrem dolů se během pár okamžiků změnila v nemilosrdný kopec dolů lemovaný ostrým kamením a nejedním kořenem. Psi to uvítali a z bezduchého tahání se rázem stal závod mezi Bíglem a Německým ovčákem. Dogtrekkové klání se postupně přešlo v „downhillový“ běh. S Terkou jsme se shodli, že nebýt trekové obuvi mohl tento kopec pro jednoho z nás skončit opravdu ošklivě. Ostré kamení vystřídal už jen kopec po lesní cestě. Když jsme se konečně zastavili, zjistil jsem, že jsme uběhly dobré 4 km z kopce v nelidských podmínkách. Svalová bolest pomalu přešla ve stav, kdy už jsem bolest nevnímal. To znamená optimální stav pro další cestu...

Terezka na tom však byla o poznání hůř. Po pár krocích se zastavila a sundala si boty. Krvavé fleky na ponožkách předpověděli to nejhorší.

Puchýře o velikosti dvacetikoruny na obou patách. Oba protržené a krvácející. Lékárnu jsem jako správný zálesák nechal doma. Další pokračování se zdálo být nemožné. Terezka však ukázala, že není máslo a pokračovala i přes obrovské bolesti dál.

Jeden kopec střídal druhý a síly pomalu odcházely. Chůze střídala běh už častěji než na počátku trati a na psech byla znát mírná známka únavy.Do cíle jsme se dostali po dvou hodinách a padesáti minutách. V cílové rovince jsme opět popoběhli, ale náš běh už spíše připomínal pochod marodů…

S Terezkou jsme se ještě před vyhlášením výsledků jeli najíst do jedné místní krčmy. Pak následovalo vyhlášení, ve kterém jsme se umístili na druhém a na třetím místě.

Ještě jednou chci poděkovat pořadatelům a těšíme se na příští ročník!